DRAKYJÁDA
Termín: 11.10.2008 - 12.10.2008, Začátek: 10:30
Místo: Čermná ve Slezsku - táborová základna, Počet lidí: 100, Organizátor: Lukáš Sadovský, Vložil: Lukáš Sadovský
Drakyjáda očima, smutné, zhrzené, zničené Mischutky :)
Přípravy draka u mě začaly (už) kolem půl osmé středečního večera. Pravdou bylo, že nápad už byl mezi námi na začátku září, jenomže pořád byl čas. Ve středu mě ale začalo kousat svědomí, že by přece jen bylo vhodné s ním začít. Šlo to pěkně od ruky a za první večer se mi povedlo postavit přední část mojí Jahody. Tak jsem to zabalila a spokojeně šla spát. Během čtvrtečního večera jsem pokračovala vyrobením konstrukce, ocas jsem odložila až na Čermnou kvůli případnému zničení. V pátek jsem už nemohla dospat, jak jsem se těšila, byla jsem si jistá, že moji Jahodu nemůže nic překonat a tudíž obhájím loňské vítězství. V záloze jsem se držela i kategorie nejveselejší majitel draka. Ani jsem se nenadála a už bylo 13:40 - konec školy. Tak zapakovat věci a fofry na bus. Na cestě se vyskytly komplikace – šmejd ujel. Tak fajn mám hodinku, abych se dostala se domů a všechno stihla, nejsem totiž ještě sbalená…. Nakonec se povedlo zdárně pobalit všechny krámy, umýt se a vyrazit. Na nádraží jsem dorazila snad poprvé včas. Přišla první dobrá zpráva od Doktora – do Čermné jedete sami. Na povel nás dostala Nikola, Barča a Kuba, jakožto nejstarší. Já jsem dostala klíče od chaty a jako prémii pár úkolů, ale abych nebyla sama tak jsme dostali jeden hromadný úkol - vymyslet narozeninovou básničku pro Adama…. Pak se odebrali na nástupiště. Postavili jsme se tak kam vždycky a čekali na vlak, který měl přijet za čtvrt hodiny. Cosi přijelo dřív než ve stanovený čas a začala panika: „Není to náhodou náš vlak?“ Barča nás zachránila, zašla se zeptat nějaké dobré ženy. Byl to náš vlak. Tak jsme se tam namačkali a hurá na Čermnou…. Zastávka v Suchdolu. Pobrali jsme si věci a přesouvali se na nástupiště s naším motorákem. Takže opět jsme se nějakým způsobem nasáčkovali dovnitř a pokračovali v naší dobrodružné cestě. Ani jsme se nenadáli a už nás vítala krajina, kterou všichni tak dobře známe. Tož jsme vystoupili a zdárně dorazili na chatu. Opsali jsme číslička z elektroměru i vodoměru přesně podle Doktorových pokynů. Chlapci nám i zatopili a Nikola s Barčou udělaly čaj. Dokonce jsme našli i způsob jak si pustit hudbu. Pak přišla další dobrá zpráva v podobě sms-ky od Doktora – dneska nepřijedu. Nikdo mu na to ale neskočil, přece jen všichni už známe jeho samotného i jeho vtipy. Když dojel tak někteří z nás měli v sobě už jedno kafe, Landa hrál na celé kolo i čaj byl hotový. Později nám dorazil i Qašák s rodinkou. Kačence si strašně oblíbila tykadla, co jsme s Janou měly na sobě celý víkend. Pak už ale začaly přípravy na předání dárků „Aďoškovi“. Na básničku se samozřejmě všichni vybodli tak se vymýšlela na poslední chvíli. Dali jsme to nějak do kupy a začali s tím divadlem. Adam se při ceremoniálu netvářil zrovna nadšeně, dokonce ani Jenda převlečený za pěknou slečnu ho nerozesmál. Pak přišla na řadu likvidace dortu a já jsem si říkala jaká je to paráda. Dojedli jsme a Doktor přišel s dobrou zprávou číslo 3 – začneme dělat guláš. Tak nám donesl hromadu cibule a my se do ní pustili. Zpočátku to šlo hladce, sranda ovšem skončila v momentě, kdy jsem začala loupat 5. cibuli. To se objevily první slzy. Koukla jsem na ostatní účastníky, kteří na tom nebyli jinak. Každý se s tím snažil marně poprat, nic to nepomáhalo a tak jsme všichni vypadali jak ženy v domácnosti u telenovely. Přesto se nám ale podařilo celou hromadu zlikvidovat docelarychle, nakrájet maso a přišel čas zalést do spacáku.
SOBOTA
Sobotní ráno bylo mlhavé až zamračené. Začala jsem mít obavy o draka, aby se mi nerozlepil a moje dvoudenní práce by tudíž byla v tahu…. Vylezla ze spacáku a šla za ostatními. Celá akce začala vesele. Kluci zodpovědně zatápěli v krbu hned ráno, zapomněli však na jednu věc - nechali si zavřený komín. Je to sice divné, ale chytlo jim to a dokonce i docela rychle, takže o teplo bylo postaráno….. Kolem půl desáté už ale moje obavy zmizely stejně jako mlha. Slunko začalo pěkně svítit i vítr začal foukat. Po snídani jsem pokračovala ve výrobě ocasu. Doktor jenom co zahlédl mého draka, tak se začal smát s tím, že mi nebude lítat, protože je těžký. Já jsem se ovšem nevzdávala. Pak jsme začali dodělávat poslední přípravy, nosily se stoly, připravovaly tabule atd .... Poté se začali postupně sjíždět lidi. Najednou nás tam bylo už docela dost a já jsem se zděšením zjistila že, znám asi tak čtvrtinu z nich. Dříve než proběhlo zahájení jsem zaregistrovala svoji Jahodu, zaplatila poplatek 2Kč a po zahájení jsem nadšeně sebrala svou Jahodu a hurá na pole. Velkým překvapením dne bylo, že po loňském neúspěchu Kubovi lítal drak. Bylo to asi tím, že tentokráte si vybral ověřenou konstrukci a ne svůj vlastní vynález :). Na poli jsem strávila zhruba 4 hodiny přemlouváním svého draka k letu, nepomohly ani různé úpravy co do konstrukce. Výsledkem bylo, že jsem lítala já po poli nikoli drak nad polem. Po těch 4 hodinách běhu se začal ozývat žaludek – nejlepší čas na guláš. Tak jsem to zabalila a zašla jsem si ke Dvěma Dračicím (Barči a Nikole) na vytoužený guláš. Holky byly absolutně vzornou obsluhou :). Po jídle mi poníženě začalo docházet, že Doktor měl ráno asi fakt pravdu, a že tedy Jahoda dnes rozhodně nevzlétne, takže jsem se vydala podívat jak je na tom Kwak se svým letošním výtvorem. Když jsem ho po půlhodině hledání našla, pěkně si ležel v trávě a svého draka měl pěkně vysoko.
Tak jsem tam na hodinu taky zakotvila. Najednou se ozvalo zvonění ukončující drakyjádu. To znamenalo rychlý přesun do tábora, ať nezmeškám převzetí cen. Dobíhám včas. Právě vyhodnocovali kategorii Nejhezčí drak. Tušila jsem, že to letos asi nevyhraju, byla totiž velká konkurence a já jsem tu přípravu přece jenom letos trošku podcenila. Trefila jsem se. Ale nevadí, stále tu je jasně moje kategorie Nejveselejší majitel. To mě určitě nikdo nepředehnal… Předávání pokračovalo dál, vítězové si přebírali svoje ceny, Kwak dokonce letos dostal plnohodnotnou cenu. A už přichází moje chvíle – Nejveselejší majitel. Já se hodně směju docela normálně, ale nechtěla jsem to podcenit, tak jsem se smála 2x intenzivněji (později to způsobilo bolest a křeče obou čelistí a mimických svalů). Už mě volají... dojdu k nim a Doktor začíná demonstrovat, proč mě tak hodnotili. Mám se střídavě smát a zavírat pusu. No nevím, ale řekla bych, že mezi tím nebyl poznat rozdíl. Když jsem se snažila zakrýt smích rukou Doktor mi v tom zabránil. Najednou se ale stalo něco, co jsem nečekala. Začalo se mluvit o tom, že se vybíralo ze dvou adeptů. A to už k nám mířil Lukša. Ještě chvíli se to tam rozmazávalo a výsledným verdiktem bylo, že cenu dostal Lukša. Zalila mě vlna zklamání. MOJE kategorie a já ji nevyhrála. Smutně jsem si sedla k na lavičku a mlčky sledovala zbytek ceremoniálu. Po něm jsem se trošku vzchopila a slíbila jsem si, že příští rok se hodlám více snažit. To mě tak nabudilo, že se pocit smutku rychle vytratil a já jsem se vrátila do svého normálního stavu, čili úsměv číslo 14. Na závěr ještě Doktor vyvolal celý realizační tým, všichni nám poděkovali, my jsme se pochválili a tímto jsme oficiálně drakyjádu ukončili. Postupně se začalo připozdívat a pomalu se všichni začali vytrácet domů. Před západem jsme se ještě někteří vytratili coby Společenstvo zapadajícího slunce na táborový hřbitov, kde jsme se pokochali krásným západem. Jana byla zdatná fotografka a pěkně nám to nafotila. Večer Qašák vytáhl kytaru, takže jsme si i pěkně zabékali a Doktor to ještě zpestřil stezkou odvahy, které se účastnili naši chlapci. Úkolem bylo dojít na čermenský hřbitov a na 13. hrob položit hrnek. Další ho měl zase donést zpátky. Naštěstí všichni se nám vrátili ve zdraví. Pak se nás Qašák s Doktorem nejspíš chtěli zbavit, a tak nám začali dávat hádanky. To nás všechny tak unavilo, navíc Doktor tomu dal korunu, když nám položil hádanku, na kterou očividně ani sám neznal odpověď a snažil se to skrýt za tím, že se ji dozvíme zítra. Já spolu s velkou částí osádky jsem se odebrala spát. Než jsme usli, tak ještě proběhl konflikt s vedlejším pokojem, kdy nás jeho obyvatelé zabarikádovali. Nám to bylo jedno, protože jsme měli pokoj s oknem na rozdíl od nich, tudíž u nás nebyla ta nevábná vůně nohou. Po této argumentaci si to barikádníci uvědomili a přestali bránit východu z pokoje. My jsme tak mohli s klidným srdcem usnout.
Neděle
Ráno na některé z nás čekalo překvapení. Naši spoluobyvatelé pokoje se odebrali dolů dřív, než nás stačili probudit - tohle jsem tam zažila poprvé. Dole už čekala snídaně. Po snídani jsme začali uklízet chatu a její okolí. Kuba s Jahodníkem se nabídli, že nahoře vytřou. Zvládli to pěkně, až na Kubův incident s lavorem na schodech. Řekla bych, že až příště bude vytírat tak si rozhodně vodu nedá tam, kde strká nohy :). Po obědě jsme vyrazili do Ostravy Doktorovým Žluťákem. Cestujícím v kufru se to strašně líbilo. Asi v polovině cesty se Jahodník vrátil k večerní hádance. Doktor mu řekl, že se odpověď dozvíme příště. Takže nás utvrdil v přesvědčení, že ať bude jakákoli, bude si ji muset první vymyslet :D. Pak nás vyhodil na Svinově a my jsme jeli domů. Byl to parádní víkend a díky všem, co tam byli. Speciálně děkuju Doktorovi, bez kterého by tento zápis nevznikl, mamince a tatínkovi, kteří se mnou měli doma nervy kvůli drakovi a stejně mě tam pustili a taky Tomu nahoře za výborné počasí (příště by ale mohlo více foukat ;-)). Už se těším na příští rok, jak vám to všem natřu (už teď mám představu o mém příštím drakovi, otázkou zůstává, jestli se mi ho podaří zkonstruovat :))
PS: Lukšo i tobě jsem odpustila :P, ale příští rok už takovou cenu nečekej ;o)
Fotogalerie